Připravuju k vydání knížku příběhů s obrazy, bude se zřejmě jmenovat Pohádkář Všesmíru. První obraz, který pro ni vznikl, má rozměry 50×50 cm a je to akryl na plátně.
Originál je k dispozici, k zakoupení na Ladírně.
Obraz bude součástí prodejní výstavy v Galerii Sonia Monti v Paříži v prosinci 2020.
Na Ladírně si můžete si zakoupit pohlednici Aulum-Jum formátu A5 za symbolických 22 Kč 🙂
Příběh o Aulum-Jumovi, úryvek z připravované knihy „Pohádkář Všesmíru“
“Lapide, vyprávěj nám prosím zase nějaký příběh na dobrou noc. Ty umíš tak zajímavě povídat, zažil jsi toho už tolik.”
“Dobře, tak jo. Už jsem vám vyprávěl o Aulum-Jumovi?”
“Ne, to ještě ne. Rádi si to poslechneme.”
“Tak buďte prosím tichoučko, ať si to všichni opravdu užijeme. Jen pro zajímavost, sem do Všesmíru jsem se dostal na lodi, byl jsem součástí pirátského pokladu. Plavba trvala několik měsíců a tam si mě nikdo nevšímal.”
“A nebylo ti smutno?”
“Ne, to ne, to my, čarovné hvězdostěny, neumíme. Smutno? Proč? Prostě někde jsem a tak je to v pořádku. Lidské emoce já necítím, ba naopak je transformuji v Čistotu. Pohlcuji do sebe temné frekvence energie a vy pak cítíte libější a libější pocity, čím déle jste v mém poli, čím déle jsme ve spojení. Tak je to zařízeno.” A při těch slovech začal z jeho středu sršet gejzír růžovo-zlato-stříbřitých jiskérek.
“Jůůůůů!”
***
Tak, abych to zkrátil a ať se dostaneme k tomu podstatnému. Hluboko v ekvádorském deštném pralese žije jeden z indiánských kmenů, říkají si Shuarové. Byl jsem tam s nimi po nějakou dobu a sloužil jsem ve prospěch kmene, nosil mě obvykle náčelník někde u sebe a také jsem býval často na oltáři, konají se tam už od pradávných dob skoro každý den ceremonie s léčivými rostlinami jako ayahuasca, které říkají Natem, také tam pěstují a užívají tabák Mapacho, kterému říkají Tsank, a čas od času se někdo odváží vypít i odvar z durmanu, který se v jejich jazyce označuje Maikiua.
V dřevěných domečkách tam žijí pospolu rodinné komunity. Děti se tam cachtají v říčce, honí slepice a lezou po všem možném, co se namane. Jeden z čiperných klučinů dostal jméno Aulum-Jum. Byl velmi bystrý a zkoumavý, nikdy se nespokojil s tím, co mu dospělí říkali, na všechno si potřeboval přijít sám. Postupně získával větší a větší zkušenosti ve znalostech a užívání rostlin, otec šaman ho postupně zaučoval jako svého pomocníka.
Chlapec chtěl všechno vědět, všechno poznat, a tak se často otce vyptával, proč šahá tam a ne jinam, a proč míchá tuhle bylinku s touhle, když před tím říkal, že se to nemá dělat, anebo jen za jistých okolností… Někdy byl tak horlivý, až to bylo nepříjemné, a to ho musel otec poslat z dohledu. Nedokázal mu všechno říct a vysvětlit hned, sám sbíral zkušenosti postupně, pozvolna, s velkou pokorou, a ta jaksi milému Aulum-Jumovi chyběla.
Občas se sebral a odešel někam do džungle a nikomu o tom neřekl, chodil dál a dál, a připadal si jistěji a jistěji, čím byl starší. Občas na svých toulkách narazil na divokou zvěř, žilo tam spoustu hadů a jiné havěti, ale nebál se jich, měl svou foukačku, tou se dá vyfouknout šíp podobně jako s lukem. Když někde něco vyskočilo, klidně i nevinná veverka nebo opeřený pestrobarevný pták, chlapec jistojistě vystřelil… a protože mířil přesně, chudák zvíře bylo v tu ránu mrtvé. Otec ho za to vždycky káral, zvlášť když přinesl domů mrtvého hada a ptal se ho až po jeho skonu, jestl byl jedovatý. Otec ho chtěl naučit ctnostem poklidného soužití se všemi zvířaty, rostlinami a duchy Pralesa, ale postupně, nešlo to najednou.
Nad shuarskou vesnicí občas přelítával obrovský pták, největší, co tam žije, říká se mu kondor. Indiáni mu říkali Paramero, zdravili ho zespodu, mávali mu radostně na pozdrav, když ho viděli, přinášel vždy dobré zprávy a požehnání celému kmenu.
“To je vono, už jsem na to přišel!” řekl si takhle Aulum-Jum, když zase jednou vidí jednoho rána obřího kondora letět nad stromy.
“Už vím, jak si vysloužím přízeň všech z našeho kmene, najdu, kde kondor přebývá, počkám tam na něj, foukačkou ho zabiju a z jeho per si udělám náčelnickou čelenku. Ten pták má péra tak velká, že když si je dám do své čelenky, tak došáhnou určitě až na zem. To budou všichni čumět! Tak jó, tak to udělám, a vysloužím si konečně úctu od všech, co tu žijí, a všichni mě budou poslouchat na slovo!”
Mínil to vážně. Sbalil si do ranečku pár věcí, které si vždycky brával na cesty do pralesa, hlavně foukačku a zásobu jedovatých šípů. Nikomu o svém plánu neřekl, nikomu beztak nechyběl. Snad jen otec šaman si všiml, že mu nekouká za zády s všetečným dotazem…
Aulum-Jum šel a šel, šel a šel, směrem, kterým viděl, že kondor letěl. Překročil devatero říček, vylezl jedenáctero kopců a slezl třináctero srázů. Prochodil celý den a po Paramerovi ani vidu, ani slechu, musel přečkat noc. Myšlenka na čelenku s péry až na zem ze zabitého kondora byla silnější než on. Přečkal noc a i několik dalších dní a nocí v džungli. Byl mokrý, hladový a zesláblý, jenže, co si usmyslel, to musel dokonat. Naučil se aspoň rozdělávat oheň, ten ho v noci udržoval při životě a z ulovených veverek a jiné zvěře se vcelku najedl.
Bylo to asi až devátý nebo desátý den jeho čím dál náročnější cesty, zesláblý hoch dorazil na úpatí vysoké skály. Nebylo jiné cesty než strmě nahoru. Byl se silami v koncích. Má to vzdát, a s potupou se vrátit zpět, jestli tedy najde cestu, nebo začít šplhat nahoru?
O kus dál našel několik dlouhých černých per. Že by opravdu našel cíl své cesty? Inu, řekl si, že už nemá, co ztratit, že horší to snad už být nemůže. Buď zemřu já, nebo Paramero. Vykřesal v sobě poslední zbytky sil a začal stoupat nahoru. Mnoho nechybělo a ze skály by spadl, ale na poslední chvíli se chytil liány a trochu se usebral. Bylo mu to už všechno jedno.
Když vtom uslyšel “Kuiá kuíá!” To musí být on! Tak jo, to už musím zvládnout.
Ještě malý kousek skály překonal a… jaké bylo jeho překvapení, že tam opravdu je statný kondor Paramero. Aulum-Jum vydoloval poslední zbytky sil a vytáhl svou foukačku, zamířil, dost se mu klepalo celé tělo. Nemohl uvěřit tomu, že to opravdu zvládl, že teď kondora zabije a bude se moct vrátit zpět. Představoval si ty uznalé pohledy své rodiny a celého kmene, užuž viděl, jak mu otec uznale blahopřeje a on usedá na jeho místo…
Něco se však zlomilo, ne nikde kolem, ale v něm. Kondor se ho nebál. Aulum-Jum byl připravený na dlouhý a vyčerpávající boj, ale kondor stojí jen malý kousek od něj a hledí mu do očí.
“Kuiá kuíá! Ahoj Aulum-Jume, jsem poctěn tvou návštěvou. Jsi první z lidí, kteří se odvážili až sem. Co je toho důvodem? Přeješ si medicínu pro svůj kmen?”
Chlapec na něj vyjeveně kouká, diví se, že si rozumí. Nepromluvil na něj slovy, ale jeho pohled byl výmluvný. Chca nechca mu nedokázal ublížit. Pomaličku spustil ruce, ve kterých křečovitě svíral jedovatou foukačku, a opatrně se blížil ke ptákovi. Byl o dost větší než on. Vztáhl k němu prázdnou ruku a milý kondor Paramero se kupodivu nechal pohladit. To už bylo na hocha příliš a začal plakat. Brečel dlouho a v jeho pláči byl veškerý nahromaděný smutek a žal, hlavně ze sebe sama, v té chvíli všechno pochopil, jak je nicotný, jak zbytečně vydal tolik sil vniveč. Místo toho, aby si v poklidu užíval pohody s ostatními členy kmene, vláčí se dny a nocemi až sem. Vybrečel také celoživotně potlačovaný hněv na svou rodinu, na matku, které zazlíval, že si ho nevšímá, na otce, kterému vyčítal, že nedokáže dostatečně ocenit všechny jeho kvality, na sourozence, tety, strýce, na všechny lidi…
Kondor tam jen tak byl a pokojně čekal, až se chlapec vybrečí. Byl to velmi moudrý tvor, strážce rovnováhy džungle. Kondor nezabíjí živá zvířata, je to mrchožrout, živí se jen zvířaty, která sama zemřela. Z výšky pozoruje hemžení dole a žije zcela v souladu s Duchem Pralesa. Čekal tam na chlapce a cítil, že mu jediný může pomoct.
A tak tam spolu byli nějakou dobu. Nedá se to počítat na běžný čas, ale několikrát slunce zapadlo na západní straně a pak zase vyšlo na východě. Chlapec se v noci stulil do klubíčka pod křídly ptáka a ten ho zahříval. A přes den se dívali do očí a v jeho očích chlapec četl lépe než v nejlepší lidské encyklopedii světa. Kondor ho učil o tom, že existují čtyři hlavní říše bytostí džungle – říše duchů, říše zvířat, říše rostlin, a říše lidská. Každý si rozhodne před tím, než se jeho duše včlení do těla, kým chce být, jaké zkušenosti chce zažívat. Úkol všech je naučit se žít co nejlépe ze svého místa, spolutvořit harmonickou sounáležitost s ostatními tvory, které během svého života potkává. Lidi jsou speciální v tom, že ubližují a zabíjí ostatním, hlavně zvířatům a Matce Zemi. Ti, kdo si takto počínají, si na sebe naberou obrovské množství těžkých zážitků, než zjistí, že to tak nemusí dělat, že mohou žít v souladu, míru a harmonii sami se sebou, s ostatními lidmi, zvířaty, rostliny i duchy.
Dlouze spolu hovořili a učili se navzájem. Aulum-Jum našel v Paramerovi moudrého přítele a nesmírně se radoval z toho, že se nakonec vyškrábal až nahoru.
Nastal čas se rozloučit, oba cítili, že se obohatili tak, jak mohli. Chlapec se kondorovi uklonil a vyslal mu proud své Lásky a vděčnosti od Srdce k Srdci. Kondor se též uklonil a posunkem vybídl hocha, ať ještě přijde blíž. Objali se, tělo na tělo, ptačí křídla a tělíčko mladého muže. A najednou… šup!
A kondor si posadil svého lidského bratra na záda, rozeběhl se a vylétl nad prales. Byla to čistá blaženost a čirá radost, co oba dva spolu zažívali. Stali se bratry, stali se jedním. A jak tam tak Aulum-Jum seděl na kondorových zádech, přepadl ho příval čistého Bytí a začal zpívat tuto píseň:
Aj mi condor Paramero, quanto te quiero.
Las gracias estoy dando por este vuelo, tan bonito, suavecito, despacito…
Viva volando mi condor Paramero
Ahoj kondor Paraméro, čágo tě péro!
Já na tvých křídlech sedím, do dálky hledím, kam to letím?!
Dík za tvou péči můj brachu Paramero
Nemohl se jí nabažit, nemohl se nabažit toho letu na křídlech největšího kondora v pralese, strážce rovnováhy mezi životem a smrtí. Kondor letěl celý den a celou noc a konečně přistál kousek od místa, kde bydlí Aulum-Jumova rodina. Než se rozloučili, statný kondor pokynul Aulum-Jumovi, ať přistoupí blíž ať vytrhne si z jeho křídel tři dlouhá pera jako dárek na rozloučenou. Chlapec se znovu rozplakal dojetím a co nejopatrněji péra vytáhl, tak, aby to ptáka bolelo co nejméně.
Uklonili se sobě navzájem, poděkovali si a kondor udělal několik dlouhých kroků a vznesl se na nebe.
Slunce právě vycházelo, když do indiánské vesnice vstupoval mladý hoch se třemi Paramerovými pery.
“Vítej mezi námi, synu, Aulum-Jume, sedni si na chvíli na mé místo a vyprávěj nám, co jsi všechno zažil”, vybídl ho starý šaman, jeho otec.
A tak chlapec vyprávěl a vyprávěl, a všichni ho poslouchali a byli rádi, že se vrátil v pořádku zpět.
***
“Tak, líbilo se vám to, milí přátelé?” Zeptal se kamínek Lapidus svých posluchačů.
“Ano, moc!” přitakali všichni.
