„Pssst! Ticho! Nekřič! Je to v pořádku. Je to Boží vůle. Užívej si to. Nejsi první ani poslední, které se to děje.“

Zdá se mi to, nebo je to pravda? Opravdu se mi to děje, nebo jsem už umřela? Kde to jsem? Co se mi to děje? Ne, nesmím odporovat. Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanbena navěky.Vysvobod‘ mě, jsi spravedlivý! Do tvých rukou svěřuji svého ducha, Hospodine, věrný Bože, ty mě vysvobodíš. I kdybych šla temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou…

„Auuuu! To bolí!“ bezděčně sykla.

„Ticho jsem říkal. Neodporuj Božímu služebníku, ty nehodná. Byla jsi posedlá démonem, vyháním ho z tebe. Je to tak v pořádku.“ z jak obrovské dálky zní Jeho hlas…

„Auuu!“ Je to silnější než ona.

„Buď zticha, ty Satanova dcero plná hříchu, jsem říkal! Uvolni se. Dýchej, táák, v klídku. Už jsi v nebíčku. Táák, tak se mi to líbí. Já jsem teď tvůj Bůh. Neboj, jsi v bezpečí. Užívej si to.“

„Auuu!“ Ne, nechtěla vydat ani hlásku, styděla se za to, co se jí to děje, kde je, a vůbec za vše… Dobrá Matko, pomož mi prosím. Ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae amen. Tolikrát se modlila růženec, vždycky jí přinášel hluboký vnitřní pokoj a mír. Tak i teď se pomodlím, když nemůžu nahlas, tak musí stačit v duchu. Dobrá Matko, kde vlastně jsi? Maria, pomoz mi, ať to rychle skončí. Kde mám vlastně ruce? Jsem zvyklá se modlit v kleče s růžencem v ruce. Teď tu ležím a nějaká těžká obluda na mě leží, bolí mě břicho a podbřišek, natřásá to se mnou. Skoro nemůžu dýchat, ale zřejmě ještě žiju. Nebo jsem už umřela a jsem v pekle? Nebo to je očistec? Myšlenky jí lítají kolem dokola a všímá si, že ještě navíc něco v ní odříkává naučená slova jako kolovrátek: Ave Maria gratia plena, dominus tecum, benedicta tu in mulieribus et benedictus fructus ventris tui Jesus… Co to tu dělám? Muselo se to stát?

„Auuu!“ zase to z ní samo syklo, zabolelo jí to někde uvnitř, jako ještě nikdy. Obluda na to naštěstí nic. Snad to někdy skončí. Už je jí to všechno jedno.

To je tak divný, proboha, jak jsem se sem dostala? Jak to celé začalo?

„Ctihodná sestro, tady máte soukromý vzkaz od Jeho Svatosti.“ sotva slyšitelné zaťukání se ozvalo a černý muž vstoupil okamžitě dovnitř. Cukla sebou. Dost se ho vyděsila, bylo to tak zvláštní, hodně se ho lekla. Co jí chce muž a zvlášť Jeho Excelence Tajemník u mě v pokoji? Ještě nikdy na mě osobně nepromluvil a ještě nikdy nebyl tady u mě.

„Následuj ho. Čekám na tebe.“ Nic víc na papírku nebylo napsáno. Aby se dostala dovnitř, musela rozlomit pečeť se znakem Jeho Svatosti. Ruce se jí klepaly a srdce slyšela tak rychle bít, jako na poplach… Připadala si jako ve snu.

Jako by uběhla mezi tím celá věčnost. Ty chodby znala tak důvěrně, ale tentokrát to trvalo nějak dlouho, než jimi prošla až sem. Poslední část cesty neznala. Každý schod, každý krok, tolik myšlenek a otázek, kam že to jde a co po ní On bude chtít? Šla jako v mrákotách, jako ve snu. Dlouho to trvalo, než se dostala až sem.

Černě oblečený muž, Kořínek, tak mu říkala v duchu. Jeho nos jí připomínal svraštělý kořen borovice v parku, kde se často modlívala na lavičce u fontány se sochou Boží Matky. Myslela jsem si, že už mě nic nepřekvapí. Žila jsem si pohodový požehnaný život. Každý den stejný režim, ráno jsem se vždy oblékla do svého černobílého obleku ctihodné řádové sestry, pak ranní modlitba v kapli, pak jsme šli na snídani, pak nás Sestra Představená poslala do Služby. Kořínka znala dlouhá léta, měl funkci Tajemník Jeho Svatosti, vídávala ho vždy někde poblíž Něj. Většinou Svatého Otce a další ctihodné hodnostáře viděla jen z dálky, v neděli a při slavnostech v Chrámu svatého Petra. Vedla tak příjemně jednotvárný život. Zasvětila svůj život Bohu už v sedmnácti letech.

„Auuuuuuuu!“ zase to zní vyjeklo. Pořád to s ní natřásá, ale už se tomu nebrání. Je to tam dole mokré a teplé. Bolí to. Sancta Maria Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae amen. Kolikátý je to vlastně zdrávas? Jaké se modlí tajemství? Hm, to je teď asi jedno. Tak třeba začnu znova, bolestný růženec. Bolí to hodně. Nechápu nic. Mysteria dolorosa, Jesus, qui pro nobis sanguinem sudavit. I On musel hodně trpět. Ježíši, který ses za nás krvní potil, kdepak teď jsi? Vidíš to? Proč jsi to dopustil? Pane Bože! Proč s tím nic neuděláš?

„Auuuuuuuuuuuuuuuuuuu ááááááááááááááá! Uááááá néééé!“ Taková bolest! Už to dlouho určitě nebude trvat a vypustí duši. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

„Ticho buď jsem říkal, ty ďáblova dcero!“ vyjekl naštvaně a při tom jí udeřil do tváře.

Hm, zajímavé. Vidím celou tu scénu zvrchu. Postel s nebesy, vyřezávané andělíčky, dřevěný krucifix na stěně a dole dvě nahá těla. Natřásající se mužské a pod ním ženské. To jsem přeci já! Nebo ne? To už jsem umřela? Asi ano. Konečně. Ta bolest byla fakt nesnesytelná. Už nic necítím, ani odpor, ani zlobu, ani bolest, jen se dívám zvrchu, jak se to dole ještě hýbe… Fakt zajímavé…

+++

„Ták, hotovo! Už jsi zachráněná, dcera Evino. Támhle v rohu je mísa s vodou, umyj se a oblékni se. Než odsud odejdeš, vykonáš ještě svatou zpověď, udělím ti rozhřešení. To, co se tady stalo, se tak muselo stát. Jsem služebník Boha Nejvyššího. Je to takto v pořádku.

Z jak obrovské dálky zní jeho hlas! Ale zřejmě bohužel ještě nezemřela. Bože, to tak bolí! Celým tělem jí škubají tisíce bodavých jehliček.

„Tak hni sebou! Nemám ti už víc co předat. Dokonáno jest.“ Otevírá oči, ale vidí tak nějak rozmazaně, jinak, než dřív. Opravdu ještě žije? Opravdu se můžu zase hýbat jako člověk?

+++

Štípalo to a pulzovalo tak strašně moc! Kde se vzala ta síla, že jsem byla schopná se rozhýbat i přes tu neuvěřitelnou bolest? Připadala jsem si jako v mrákotách, ale zvládla jsem se zběžně omýt studenou vodou a naučenými pohyby obléci svůj hábit řádové sestry.

Než jsem odešla, klekla jsem si na klekátko a odříkala před Ním všechny své hříchy, při každé svaté zpovědi se zpovídám vždy z toho samého. Že mi při modlitbě odbíhají myšlenky, že nedokážu milovat všechny své bližní, že nedokážu sloužit naplno Svaté Církvi… Tenkrát poprvé jsem dodala: „Sesmilnila jsem.“ Jako by mě ani neposlouchal. Neodvážila jsem se na Něj podívat.

„Indulgentiam, absolutiónem, et remissiónem peccatórum tuórum tribuat tibi omnipotenst, et misericors Dominus. Amen.“ Prominutí, rozhřešení a odpuštění tvých hříchů uděl ti všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“

+++

Každý žije jen a pouze v přítomnosti. I ty, mé dobré dítě. Já Jsem Přítomnost. Všechno je v pořádku takové, jaké to je.

Tato scéna, která zde byla popsána, se nikdy takto neodehrála, je jen výplodem fantazie autora této knihy. Anebo ne? Anebo jo?  Kdož ví… Co to s tebou dělá? Bouří se v tobě emoce? Jiskří to v tobě? Krystalizuje to v tobě nějak?